Radovanova zvířátka - žralok

Ve škole jsme se učili, že žraloci jsou vývojově 450 milionů let staré paryby, takové sestřenice ryb...Kdybychom je servírovali na štědrovečerní tabuli, vyvarovali bychom se návštěvám na pohotovostech ORL, kde vytahují z krků zapíchnuté ostré kosti vánočních ryb. Proč? Protože paryba má kostru chrupavčitou, tudíž celkem měkkou a poddajnou... Hm, taky vám to neladí s dyzajnem strašné, krvelačné mořské příšery? Bude to nejspíš špatným žraločím PR. Totiž ty nelítostné bestie jsme z nich udělali my lidé... jak jinak.
Je mnoho druhů žraloků ... a jen některé si pokazily pověst blajzáním lahůdky, co si říká homo sapiens. A tihle žraločí vyvrhelové to pokazili všem ostatním. 

Do roku 1975, kdy vyšel kultovní Spielbergův film Čelisti, se žraloci považovali za přirozenou součást mořského biotopu a halt občasná smrtelná střetnutí jako daň objevování a dobývání přírody člověkem... Hororový  film strhl hysterii nenávisti vůči tvorům, kteří nedělají nic jiného, než všichni ostatní - shánějí si potravu či se brání domnělému či skutečnému ohrožení.

Postmoderní člověk si nějak přivykl na právo na bezpečí...dělat všechno možné i nemožné, užívat si napětí, ale jen vocaď pocaď.  Špetka adrenalinu je sice ólrajt, ale vždy vše musí skončit dobře a bez úrazu.... Nu, pracovníci chirurgických ambulancí by mohli vyprávět....Ochranitelská pravidla všeho druhu z nás lidí dělají křehká, nepřemýšlející, nepozorná stvoření. A když se něco přihodí, za nic dotyčný nemůže, vždy se hledá viník na druhé straně. 

A jakou to má souvislost se žraloky? Člověk je proti 450 milionům let starým parybám jen 2,5 milionleté nevycválané mimino. A to počítám už opravdu hodně staré prapředky linie Homo... Ten chytrý, ten sapiens žije na planetě pouhých 200 tisíc let.  Když si toto uvědomíme, pak je zcela nabíledni, kdo je pánem moří a oceánů. 

Lidé za různými účely bez skrupulí vstupují do životního prostoru mořských živočichů, do jejich domovů, bydlišť, do míst, kde se stravují, kde se množí....  A pokud se místní vodní obyvatelé cítí ohroženi, tak se sakra brání...a když mají hlad, tak loví. Žraloci mají dokonale vyvinutý sluch a čich. Svůj oběd si vyčuchávají na několik kilometrů a obzvláště je láká pach krve... Přestože jsou to takto schopní stopaři, člověk nepatří k častému obědovému menu. Je to spíše ojedinělá mýlka, žralok si člověka splete třeba s tuleněm. Bohužel to bývají náhody smrtelné.  Připomíná mi to letadlo - přestože patří na počet přepravených cestujících k nejbezpečnější dopravním prostředkům, když havaruje, nikdo nepřežije. A večer ve zprávách po celém světě ukazují trosky... Pak se mnozí bojí létat.... A z úplně stejných důvodů mají lidé hrůzu ze žraloků.

Při svých potápěčských toulkách jsem měla tu čest pana žraloka potkat dvakrát. Jednou při nočním ponoru bez kamerky vedle mne plaval malý (rozuměj asi metr dlouhý...) žralok útesový. Podruhé jsem z dálky viděla v hloubce kladivouna. Takže žádné setkání fejs tu fejs... 

Když se mě někdo zeptá, zda se při potápění bojím žraloků, říkám: Ale ano, svým způsobem bojím, ale není to ochromující strach, který by mě bránil ponořit se pod hladinu. Je to spíše velký respekt a nejen ke žralokům. Jsem si vědoma, že jsem to já, kdo vstupuje do světa a prostředí, které není pro člověka přirozené. Že jsem já ten cizorodý element, voyer neštítící se nahlížet do soukromí korálových ložnic ... návštěvník, který by měl mořskou říši požádat o dovolení, než překročí pomyslný mokrý práh.

Před každým ponorem mám svůj rituál, jehož součástí je pečlivá příprava, kontrola výstroje a pak mantra - Rybičky a parybičky, mořští kamarádi, prosím dovolte mi obdivovat váš svět. Stanu se na chvíli divnou černou tělnatou rybou s hadicema kolem růžové hlavy. Přicházím v míru, pozdravím vás a hned zas půjdu o korál dál. Neohrozím vás,  a tak prosím, ani vy mi neubližujte. 

Zatím to vycházelo, ale jistotu nemá člověk nikdy. Doufám a pevně věřím, že zachovám přátelský postoj i ke žralokovi, až ho zase potkám. Že nebude mít hlad a já nebudu nikde krvácet. Že si vzpomenu na pravidla - vypnout světla kamery a dávat dorážejícímu žralokovi buňu čenichovku.... Zkrátka je to taková vyšší dívčí potápěčská a natrénovat to v jámě v Čestlicích na podobizně žraloka moc nejde (viz úvodní fotka). Ale vše je v životě někdy  poprvé - první nadechnutí, první polibek, první setkání se žralokem.... Tak budeme vidět, jak říkají Nymburáci....

Pozn. Na videjku jsou delfíni, to jsem se nespletla. Ale než jsem v tom prvním z hloubi moře vyplouvajícím obrovi  identifikovala  přátelského mořského savce, byla ve mne malá dušička. Říkala jsem si: A je to tu, žralok!... A jaké bylo překvapení a úleva, když ke mne jeden delfínek připlul a zacvrlikal mi blahopřání k svátku.... Díky, přátelé ....