Dýchánek v zahradním altánku
Ve svém životě, ve svých zahradách se setkávám s lidmi, kteří jsou milí, pozitivní, silní, pracovití, vytrvalí. Zajímají se o dění kolem sebe, nejsou zaslepení jen svými problémy a lhostejní k tomu, co se děje za hranicemi jejich kožního krytu. Vkládají do svých životů hluboký smysl a moudrost. Mají rádi sami sebe a přesto, možná právě proto, nejsou egoističtí a dokáží vnímat, milovat a pečovat o ty druhé.
Doufám a těším se, že mi tito lidé dovolí odhalit identitu a přijmou pozvání do zahradního altánku na dýchánek.
Její veličenstvo císařovna Linda
Tak tohle vysmáté děvče, které právě vylezlo na Sněžku s třetím dítětem Šárkou v bříšku, je dcera mé sestry, tedy má neteř Linda. Společného však máme mnohem víc, než jen pár genů po předcích... Začalo to tím, že jsme se narodily ve stejný den - 26. března ve znamení Berana .... Buddyho oblíbené úsloví - kdo je horší než Beran? prý dva Berani - je přesně o nás dvou... samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu.
Každopádně podobně jak to bývá u žáků, kteří překonají svého učitele, o devatenáct let mladší Beránek strká do kapsy Zahradnici mnoha možností
a nastavuje laťku multifunkčního tvrdohlavého Berana do výšin Himálají nikoliv Krkonoš... I já, Beran první třídy, na to hledím s úžasem a obdivem. Posuďte sami:
*obě jsme se v dětství naučily celkem dobře lyžovat, ona však rozšířila repertoár zimních sportů o snowboarding.... Jednou jsem se jako třicetiletá na ďáblovo prkénko připoutala a asi za 2 metry jízdy kecla na zadek a už nevstala. Odložila jsem tento sport ad acta.... Nikoliv tak Linda, dokonce naučila na prkně jezdit i svého o dvanáct let mladšího bratrance, mého synka... Tak a teď to umí oba... A já zůstávám trapným klasickým lyžníkem dvounohým.
*obě jsme vystudovaly vysokou školu. Na tom by nebylo nic moc světoborného. Ale zatímco já na medicíně spíše biflovala a měla "prdel olověnou", ona absolvovala ČéVéÚTé obor Dopravní stavby a konstrukce na stavební fakultě... Matika, fyzika, konstruktérství, logika... No, obdivuji.... to se člověk nenašprtá, to musí mít fištróna.
*obě k smrti rády cestujeme, ale ne do hvězdičkových hotelů s ólinkluzif... Pěkně do přírody, třeba pod stan... Bohužel generační rozdíl na rozhraní éry komančů a éry svobody ovlivnil cílové destinace.... Já jsem na vejšce zimy trávila ve Špindlu a v létě jsme stanovali na Mácháči, maximálně jsme jako dobrodrúžo vyrazili lůžkovým vlakem do Bulharska k Černému moři...O studiu v zahraničí se nám mohlo jen zdát. To Linda si jen tak mírnyx týrnyx zaletěla jeden semestr vystudovat do Mexika.
*což znamená, že zvládla angličtinu a taky španělštinu tak, aby tam několik měsíců přežila... Zatímco já jsem na jazyky kopyto.
*jezdíme na kole...já polabský kolista ujedu za dobré konstelace hvězd v nepříliš vlnitém terénu 30-40 km za den. Pak ale musím týden trávit ve stoje, protože sedací místa jsou přespříliš citlivá. Proto mi Lindin cyklovýlet z Francie až na jih Španělska přišel jako ze scifi literatury. Prostě jiná realita... A s celou bagáží na nosiči....
Tohle všechno snad byla příprava na největší Lindin majstrštych...
*zatímco já porodila císařským řezem jedno dítě, Lindík si švihnul touto porodní metodou rovnou tři. Má krásné, zdravé a jedinečné potomky: Matěje, Kamilku a Šárku a rozhodně cesta k jejich zrození nebyla jednoduchá. Jenže Beránek, když si něco usmyslí, není síla, která by ho od toho odradila. Chtěla tři děti a má je. Vždy šla do porodnice s přáním, že chce přivést děťátko na svět normálně. Ne se potácet v narkóze a následně s rozřezaným břichem se okamžitě ujmout mateřských povinností. Vím, jak těžké to je... proto to považuji za hrdinství, za top beránčí level. Poprvé se nedá nic dělat, podruhé člověk doufá a pak to vydrží, dobře, ale absolvovat to třikrát? Ale vlastně tomu moc dobře rozumím.... My Berani jsme prostě takoví....
*a když dětičky slaví narozeniny, Beránčí mamky vyrábějí dorty... já dělala jeden ročně, Linda musí třikrát...
S Lindou jsme držely mojí mamku, její babičku, za ruku, když odcházela z tohoto světa. S Lindou jsme jí objaly, když vydechla naposledy, umyly ji a oblékly do pestrobarevného kostýmku, který měla ráda (celoživotně nestrpěla myšlenku, že by do hrobu šla v černém).
Když ji ukládali do hrobu, s Lindou jsme jí nad rakví pověděly poslední rozloučení ve formě dialogu.
I to Beránci umějí... zvládnou prostě vše...
Lindi, děkuju, teď už nemám strach, kdo se o mne postará, až budu odcházet já....
....ale i při tom budu dobrej Beránčí parťák, neboj...zorganizujeme to a pak to půjde raz dva ...
Mám Tě ráda, neteřinko !
Smrtelník s vlastnostmi bohů
Od školních let miluju řecké báje a pověsti. Fascinují mě příběhy Titánů a Olympanů.... nesmrtelných bytostí s nadpřirozenými schopnostmi, ale i vlastnostmi obyčejných lidí.... Mnoho z nich zkřížilo své božské geny s pozemskými smrtelníky. A jejich potomci jsou stále mezi námi. Pokud máte štěstí, můžete takovou bytost potkat. Já to štěstí měla.
V roce 2015 jsem se řízením osudu poznala s touto drobnou, něžnou, krásnou osůbkou, v jejíž přítomnosti máte pocit, že vás obejmulo světlo. Že nemusíte ani otevřít ústa a ona ví. Že jste v bezpečí.
Ale nenechte se mýlit, není to žádná neduživá nymfa z lužních lesů pod Olympem....co naříká a čeká na pomoc...
Je to silná, inteligentní a racionální žena.... když je třeba.
A ono je třeba často.... jen se na to podívejte:
- je maminkou dvou krásných blonďatých něžných holčiček, jakoby vzniklých pučením z jejího těla polobohyně
- je ředitelkou Centra sociálních služeb Prahy 2 - a to je tedy darda. Já, jako člověk, který okusil práci ředitele, mohu svědomitě prohlásit, že tuto šílenou a zodpovědnou práci dělá s lehkostí sobě vlastní a neskutečně výborně. A je mi ctí a radostí v CSSP2 pracovat.
- je dcerou stárnoucích rodičů, o které pečuje s láskou a empatií, s jakou se stará i o desítky klientů a zaměstnanců svého "podniku".
Jsme s Martinkou nejen "spolupracovnice" ale hlavně důvěrné přítelkyně. Opatruji si tuto blízkost jako drahokam a jsem za ni velmi vděčná.
Děkuji, Martinko, Tvým božským předkům, že nám Tě sem seslali. Vím, že Tvé tělo je smrtelné, ale Tvůj život bude dlouhý a velmi, velmi smysluplný. Rozdáváš světlo, lásku a bezpečí. A za to Ti patří můj (a nejenom můj) dík.
Jani, vítej v klubu podivínů
S Janou jsme se seznámily na prahu naší geriatrické praxe v roce 2002. Právě jsem absolvovala několikaměsíční stáž na Geriatrické klinice VFN v Praze na Vinohradech. Měla jsem za sebou několik náročných let, doma malého synka a před sebou druhou atestaci, na kterou jsem se v průběhu stáže připravovala. Janina v té době pracovala na klinice jako sekundář a, přestože je o maličko starší, nechovala se, oproti jiným kolegům, k "venkovské" přivandrovalkyni jako nabubřelý a nafrněný klinik. Ještě s jednou kolegyní mě vzaly do skvělé party, humorem a vřelostí oplývající, a já jsem si stáž na klinice užila a na podzim 2002 završila atestací…. Od té doby jsme se mockrát neviděly. Měly jsme o sobě povědomí… Věděla jsem, že odešla z kliniky a kam jí osud na léta zavál. Sešly jsme se v roce 2013 na dortíku v cukrárně. Dalších deset let ufrnklo jako voda … pár telefonů a slibů, že se někdy zase musíme vidět…
Viděly jsme se vloni před Vánocemi, ale setkání v cukrárně to nebylo.… Ve svém životě věřím v dobré síly, které se spojují, když je nejvíce třeba….
Na podzim 2022 mi Jana po letech zavolala kvůli něčemu odbornému. Při té příležitosti mi sdělila pro mne překvapující novinu, že už nějaký čas pracuje jako primářka na následné péči v Ústřední vojenské nemocnici.
V té chvíli jsem netušila, že za 14 dní bude můj strýc ve svých 85 letech po těžkém úrazu krční páteře operován na neurochirurgii v ÚVN a bojovat o další svůj život. Ano, neurochirurgové mu ho včasným zásahem zachránili a nyní šlo o to, jak ten další bude vypadat. Zda bude ochrnutý ležet v nemocnici nebo v nějakém ústavu a postupně umírat. Anebo se jako vitální stařeček vrátí domů, bude si zase vařit, chodit na procházky, číst tuny knih a povídat si s námi o nich.
A tady přišla pomoc vysloveně shůry…. Požádala jsem Janu, zda by mu na svém oddělení poskytla následnou ošetřovatelskou a rehabilitační péči. A ona to udělala. Díky ní a jejímu týmu je strejda po 2 měsících už doma, chodí denně na procházky a potřebuje pomoc jen při větších nákupech a úklidu. Když se podporuje vůle a přání pacienta a spojí se s dobře a kvalitně vedenou zdravotní péčí, zázraky se dějí…
Jani, všem, kdo se na péči podíleli, mnohokrát děkuji. Mé bývalé mnohaleté primářské a ředitelské činění mě naučilo, že víc než kdekoliv jinde, ve zdravotnictví a na následných péčích obzvláště, platí to okřídlené "Jaký pán, takový krám" a že "Ryba smrdí od hlavy…" . Primář je ten, kdo určuje styl, krok a směr…. Takže to Ty jsi strůjcem dobrého ducha oddělení, správných léčebných a ošetřovatelských postupů a hlavně lidského a empatického chování všeho personálu. Jsi prostě na správném místě.
A pak vyšel v časopise Téma rozhovor s prim. MUDr. Janou Přeučilovou o stáří, geriatrii, o životě a o duši. Po přečtení jsem nemohla uvěřit vlastním očím. Jak je možné, že jsme se spolu 20 let téměř neviděly, že jsme spolu pracovaly jen velmi krátce, že jsme ani své soukromé životy příliš nerozebíraly, přesto jsme získaly podobný až téměř identický pohled na svět, odborný i světský, na život a na smrt.
Celá léta jsem dělala medicínu, geriatrii, paliativu, primaření, ředitelování nemocnice tak trochu podle svého vnitřního nastavení a přesvědčení. Mnohdy se to neobešlo bez konfliktů s lidmi (s nekvalitními podřízenými nebo s nespokojenými nadřízenými = majiteli…), kteří měli jinou představu o medicíně, zdravotnictví. Někdy jsem i váhala, zda jsem na správné cest, a nechápala, že oni nechápou… Říkala jsem si, že se do tohoto světa, kde převládá byznys a vše se přepočítává na prachy a zisk (nehnout ani prstem bez otázky- co za to?), moc nehodím. Jiný by už třeba tento celkem hojně čtený a oblíbený můj blog, zpoplatnil anebo jinak využil k výdělku…. Ale já to tak nemám… Jsem podivín, nepotřebuji za vše, co dávám, získat něco zpět... a už vůbec ne ve formě peněz a majetku....
A tak mne moc potěšilo, že nejsem v podivínství sama… Že nás je víc….
Jani, vítej v klubu podivínů a děkuji, že jsi souhlasila s pozváním na Dýchánek v zahradním altánku.
Pozn. Úvodní fotografie je převzata z rozhovoru - viz níže, děkuji časopisu TÉMA